Je zajímavé si po třiatřiceti letech Havlovu Moc bezmocných znovu přečíst. Václav Havel měl naprostou pravdu v tom, že minulorežimní společnost byla pouze speciálním, poněkud neefektivním a nedokonalým případem evropské společnosti technicistní éry (ve skutečnosti mají technologie nás, ne my je). Proto také musela ustoupit modelům novým a její pád znamenal pro naprostou většinu populace zlepšení a ulehčení. Teď už se opět šestadvacet let zdokonaluje a prohlubuje model pokročilejší, který má mnohem více zpětných vazeb a potřebuje mnohem méně otevřených intervencí a policejních obušků, nežli ten opuštěný – také nemusí zemi oplocovat, aby mu poddaní neutekli, a pokud tak činí, pak proto, aby se mu jich neseběhlo z celého světa přespříliš.

Přesto samopohyb technologií a peněz zasahuje do našich životů neméně, než rudí komisaři kdysi, jen je to pohodlnější, příjemnější a nenápadnější, v pasti je veliká návnada, zatímco kdysi jsme museli s nadšeným zpěvem lézt do nastražené klícky téměř prázdné. Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimilióntinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud není vůbec závislý na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je „občanská společnost“, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí. O rozmanitých fasetách fungování a vazeb uvnitř společnosti dnešního typu jsem psal v nedávno vyšlé knize Evropa na rozcestí, a není účelné zde resumovat téměř čtyřsetstránkový text – zájemce musím odkázat přímo na něj.

Věc se změnila ještě v jednom aspektu: dnes jde mnohem víc než v minulosti o pouhé fyzické přežití do další generace – komunismus neměl dost fantazie na to, že pod kotlem nepřetržitého ekonomického růstu lze zatopit dosud nenarozenými dětmi a alespoň krátkodobě takto zvyšovat HDP pomocí energie, která by byla věnována jejich vychování. Společnost, která šílí nad každým vymírající koniklecem a modráskem, se k vlastní budoucnosti vztahuje zcela lhostejně. Může se ostatně „rozmnožovat“ migranty a pak se na ně zlobit, že nesdílejí naše hodnoty – proč by, proboha, měli, aby dopadli stejně? Ukolébáme se v našich individuálních simulačních boxech až k sladkému vyvanutí? Problém je paradoxně v čemsi hlubší než Havlovy obavy o lidskou identitu – zde jde o kontinuitu společnosti jako celku, která se hrozí přetrhnout jak v kulturní tradici, tak ve fyzickém pokračování. Na tom, co vypadá jako rafinované spiknutí, je nejhorší to, že se to „spiklo“ samo. Znovu se dostává na přetřes stará Černyševského otázka „Čto dělať?“

Otázka nového disentu je dnes aktuálnější než kdy předtím, slovo disident je, jak známo, od dis-sedere, „odsednouti si“, rozumí se od majoritní společnosti. Jde vlastně o jedinou smysluplnou formu přežití, byť se jedná a bude jednat vždycky o strategii minoritní, jakousi „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Také by šlo dnes spíše o společenstvo pasivně obranné, ne o zárodek nějakého masového hnutí či strany, která by chtěla přejmout moc. Držet moc je jako držet za uši živého tygra a dnešní mocní jsou pouhými služebníky systému a zachycovateli proměnlivých poryvů lidové přízně do svých plachet (podle toho se jim dostává i úcty). Též zde dnes není nějaký „Západ“, o který by se dnešní disidenti mohli opřít a kde by byla alespoň v hrubých rysech společnost, kterou by si přáli. Vždy by se z principu jednalo jen o malé skupinky, ne nutně jen intelektuálů, jak tomu bylo třeba v roce 1977.

Spíše jde o vznik svépomocných „pararodin“ v atomizovaném a médii ohlupovaném světě ( ta se z „hlídacího psa demokracie“  hrozí stát chrtem, který ji nakonec uštve). Došlo by v rámci nich k rehabilitaci přesně těch jevů, o nichž mluví Havel v hlavě XXI. svého eseje: odpovědnosti, důvěry, otevřenosti, přátelství, lásky a solidarity. Je třeba si uvědomit, že tyto cíle lze ve velkém realizovat jen zdánlivě a náhražkově – solidarita není ani tak poslání stokoruny na anonymní konto do Mali, jako třeba duševně „podržet“ bližního v nesnázích. Bližní je ten, kdo je blízko (proto se tak jmenuje), v našem přirozeném akčním okruhu, na koho si takříkajíc „můžeme sáhnout“. Uvažování v „globálních“ souvislostech je ve svých důsledcích falešné a ochromující – zatímco se obíráme ochranou tuňáků okolo Gilbertových ostrovů, rozkládá se ve vedlejším bytě soused, kterého po infarktu nikdo nenašel. Boj proti panství žvástu nikdy nekončí, podobně jako třeba pletí políček v éře před herbicidy. Co by bylo lze doporučit těm, kdo by pro své i obecné lepší příští chtěli něco udělat? Snad následující:

• Nesledovat televizi, komerční rádia, s internetem, dobrým služebníkem, ale zlým pánem, jednat
  opatrně a co nejméně a nevyužívat jej k zábavě, setkávat se s lidmi přímo
• Zbavit se přemrštěné závislosti na penězích, zaměstnavatelích, ale i partnerkách a partnerech,
  též závislosti na posuzování jinými
• Nemyslet si, že řešení všech problémů spočívá v převodech peněz, k disentu dneška patří také
  pěstování skromnosti – k tomu je dnes třeba odvaha, dříve potřebná u výslechů
• Vědět, že každá změna je primárně změnou vnitřní
• Pokud možno mít děti, a to spíš více, i za cenu relativního zchudnutí, vzájemně si pomáhat s jejich
  hlídáním, nemít přehnané nároky na jejich výkony a úroveň péče o ně, zapojit do péče i
  prarodiče, byť by nám nebyli zcela po chuti
• Nechovat po dnešním zvyku psy jako náhradu partnerů (snad s výjimkou u velmi starých lidí) a
  nepřenášet na ně city, které by měli dostat lidé
• Nesnažit se uchvátit moc a vliv, působit na jiné spíš příkladem, projevovat v každodennosti nejen
  odvahu, ale i zdvořilost, jednat spíše mírně, ale nebát se nazývat věci pravými jmény
• Snažit se obnovení náboženského cítění v původním slova smyslu , lat. re-ligio znamená
  znovunavázání, rozumí se vztahu s Kořenem Světa, nikoli nutně ve smyslu poněkud vyčerpaných
  tradičních náboženských společenství
• Vytvořit si alternativní sociální síť, která by byla opakem té internetové
• Samostatně se živit, pokud to trochu jde, i v rámci současných institucí, ale neobětovat jim duši:
  posty nočních hlídačů či jim podobných funkcí ve společnosti stále ještě jsou
• Bylo by užitečné zakládání malých „disidentních“ firem či zemědělských farem, též se nezbavovat      
  půdy kvůli eventuální budoucí potřebě částečného samozásobování
• Vzdělávat se, cestovat a rozhlížet se kolem sebe, a to převážně svépomocí – žádná škola či 
  organizace to za nás neudělá
• Snažit se propojovat lidi z různých konců společnosti a různých generací a pohlaví, aniž by se ale
  rozdíly zarovnávaly nebo popíraly
• Učit se spoléhat sám na sebe a na Osud, věřit v seberegulaci světa i lidského organismu, vystříhat
  se přemrštěného „pojišťování“ všeho dopředu – v takovémto světě úplných „jistot“ pak už nemá
  cenu žít
• Nečekat za tuto snahu žádnou odměnu, ta přijde v podobě světa, který není úplně odlidštěný a dá
  se v něm být živo, byť s obtížemi
• Vědět, že ve světě a životě je něco za něco a největší kusy špeku bývají v pastech s nejsilnějším
  perem
• Vystříhat se radikalismu ve všech jeho podobách: současná média ženou společnost do záhuby tím,
  že registrují jen projevy extremistické, ne rozumné – ty padají pod stůl a nedojdou téměř slyšení
• Cenit si humoru a umět jej aplikovat na vše včetně sebe – jeho nedostatek je neklamnou známkou
  myšlenkových scestí: svět je žert, chvílemi špatný, a jeho původce je Velký Humorista.
  (je otázkou, zda nepřijde doba, kdy státní udržování pořádku selže a bude muset být pomýšleno i na společnou obranu, ale tento bod ještě není na obzoru)

Je už tak prastarou pověrou intelektuálů, že na světě něco změní, pokud to napíšou na papír. Žijeme ovšem v době klipové a udržet pozornost u textu delšího než čtyři normostrany je z různých důvodů těžko. Stále bychom chtěli ráj na zemi a on před námi pořád uskakuje kamsi do tmy. Někde se stala v minulosti nějaká rozhodující chyba. Sám si privátně myslím, že to bylo v tom okamžiku, kdy si vzala pramáti Eva to jabko... Nicméně máločeho je třeba tolik jako veselé mysli. V budoucím disentu obzvlášť.

2015
Psáno pro sborník k výročí Havlovy Moci bezmocných