Děti se od malinka těší na to, až budou dospělými, doufají, že tím získají jakousi svobodu, nezávislost na rodičích a svobodné rozhodování. Oslavují v 15 letech občanku, v 18 zapíjejí oficiální dospělost a od té doby se předpokládá, že se budou chovat dospěle.

Tímto předpokladem v sobě však zabíjejí něco, co si myslím, že je v životě velmi cenné – své vnitřní dítě.

Nejdříve bych uvedla své důvody, které toto dítě pohřbí. Výše jsem uvedla, že se člověk musí chovat „dospěle“. Co toto chování vlastně obnáší? Nejsme hraví, máme dostatečně rozvinutý cit pro morálku, dokážeme stát na vlastních nohou, postarat se o sebe, mít vlastní názor a umět si ho obhájit, být spolehliví, schopní zastat práci, pro kterou jsme se rozhodli a umět si poradit s miliony dalších poviností a starostí, které přináší život. Dospělý život se tak prakticky skládá z úkolů a sebeovládání. Upřímné projevy emocí si můžeme dovolit pouze před nejbližšími, nikoliv před cizím člověkem na chodníku. Pokud máme radost a chce se nám tančit, jdeme po ulici přesto stále rovně jako roboti maximálně se spokojeným úsměvem na tváři.

Všimli jste si toho? Z lidí se takto stávají morousové, bez projevů spontaneity, a pokud se k tomu někdy uchýlí, cítí se náhle nejistě a trapně, případně to tak vnímá okolí. Dalším důsledkem tohoto chování je, že lidé ztrácí osobní kreativitu a kvůli sníženému emočnímu projevu rovněž ztrácí kanály pro komunikaci s druhými lidmi. Stávají se z nás potom osamělé postavy v šedi světa bez barev a energie.

Pokud v sobě však své dítě neudusíme a uvědomujeme si, že je naší součástí a mělo by rovněž občas dostat prostor se projevit, můžeme v našem životě rozvířit i veselejší barvy. Mělo by být přirozené, že si i jako dospělí budeme „hrát“. Samozřejmě nás asi nebudou brát bábovičky na pískovišti, ale potřeba k prozkoumávání a touha po bezstarostném životě v nás je stále.

Hry nám mohou sloužit i k překonávání svých hranic. Zkoumání našich stinných koutů, v nichž můžeme objevit cenné poklady.

Rovněž spontánní projev radosti, či smutku pro nás může být mnohem přínosnější, než bychom to v sobě měli dusit. Neboť tyto emoce jsou nabité velkým energickým potenciálem, a pokud tato energie neodejde, může se v našem těle přeměnit na nějaký blok. Zároveň emoce jsou naším motorem, ženou nás k činnosti a díky nim můžeme komunikovat lépe se světem. Věřím, že si sami dokážete vybavit situaci, kdy jste se bavili s člověkem, u něhož jste nevěděli, jak se cítí. Bylo vám to jistě nepříjemné, neboť jste nevěděli, jaká volit slova, zda můžete říct vtip, kterým ho rozesmějete, nebo se setkáte s nepochopením a záplavou slov značících, že jste naprosto neempatičtí, případně nevychovaní, protože si v tak vážné situaci dovolujete žertovat.

Na druhou stranu samozřejmě je třeba si vzpomenout, že všeho moc škodí, stejně jako se při zániku vnitřního dítěte stanete „netečnými dospělými“, pokud budete opomíjet svého dospělého v sobě, rovněž se objeví nerovnováha v podobě přílišné dětinskosti a opětovného nepochopení okolním světem. Ve všem je potřeba udržovat rovnováhu.

Dovolte svému vnitřnímu dítěti dýchat čerstvý vzduch spolu s vámi, aby se stále mohlo rozvíjet a svému dospělému, aby dítě mohlo vést, učit a bylo mu oporou, neboť jen pokud cítí, že má sloup, o který se může v případě zavrávorání opřít, odváží se udělat první odvážné krůčky vpřed.

Foto: pixabay.com