Začněme definicí pohádky: „Pod název pohádka se zařazují literární texty, které vznikly na základě rozmanité palety starodávných vyprávění…“ Pro dítě jsou taková vyprávění o světě natolik srozumitelná, že chování v pohádkovém příběhu může přenést do reálného světa. Pro dítě se může stát jakýmsi průvodcem po světě. Většinou se doporučuje ústní vyprávění pohádek z důvodu nastalého klidu u dítěte, naslouchání a rozvíjení fantazie.

Aby pohádka byla pohádkou, musí se vyprávět v neznámém čase na neznámém místě a měla by mít i dobrý konec. I když se mnohdy zdá nějaká pohádka velmi složitá, najde se nějaké řešení a nakonec vše dobře dopadne. Dobrý konec je pro děti důležitý především z důvodu vyjádření naděje. Vše ve světě je nakonec v pořádku. Ale ne všechny pohádky dobrý konec mají.

Je zajímavé, že když se pohádkami zabýváte, je důležité vědět, z jakého prostředí jsou převzaty. Nám všem jsou známé ty, které patří do evropského prostředí. Problémy však nastávají v případě, kdy je vyprávěn příběh z jiného kulturního prostředí, a to se může stát i v rámci Evropy. Jiné pohádky se vypráví ve Francii, Španělsku, Řecku, Norsku či již zmíněném Rusku. Lucie Staňková jako příklad jedné z pohádek používá Popelku, která je zřejmě čínského původu. Když se princ snaží nalézt svou Popelku, která ztratila střevíček, vyzkouší si ho na své noze spousta dívek. Lucie Staňková (autorka stati Pohádky a jejich vliv na psychický vývoj dítěte) pracuje s předlohou, ve které si Popelčiny sestry znetvoří nohy, aby se vešly do malého střevíčku. To odkazuje k čínskému ideálu krásy – malé noze. Nemůžeme však očekávat, že všechny postavy z čínské kultury se budou objevovat v českých pohádkách.

Pro dítě je v pohádkách důležité především rozlišení dobra a zla. U žádné z postav nemůžeme polemizovat, zda se jedná o dobrého či špatného hrdinu. Úděl postav je jasně daný a zřetelný. Polarita a jednostrannost je pro dítě lépe pochopitelná a pomocí něj se pokouší lépe pochopit smysl světa.

Pohádky mají i mravní přínos. Dítě se od počátku stylizuje do kladného hrdiny, je poučeno především na základě trestu, který se dostane záporné postavě. Ta se provinila např. lakotou, žárlivostí, záměrným škozením hrdinovi apod. Pozastavme se nad mravní hodnotou v případě pohádek Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena a německých bratří Grimmů.

Sběratel lidových pohádek a pověstí Karel Jaromír Erben vypráví příběh s názvem Slepička a kohout. V něm se objevují hlavní postavy kohoutek a slepička. Primární smysl tohoto příběhu tkví v rozdělení se o zrníčko. Ten, kdo ho najde první, rozdělí se. Slepička ho najde a učiní tak. Jenže kohoutek se jím udáví a ona tak potřebuje najít něco, co by ho zachránilo. Každý něco potřebuje a slepička musí přání vyplnit, aby získala to, co potřebuje ona sama pro záchranu kohoutka. Příběh však končí nešťastně, protože slepička nedokáže kohoutka vzkřísit. Přišla příliš pozdě. V tomto příběhu je velmi těžké zjistit zlomový okamžik, který způsobil takové neštěstí. Slepička s kohoutkem se měli rádi, chtěli se o nalezené jídlo podělit, ale přesto se stalo, že jednomu z nich jídlo zaskočilo, a i když se slepička pokoušela prosit, kde se dalo, kohoutka se jí nepodařilo zachránit. Tato pohádka tak nejen končí tragicky, tudíž nemá dobrý konec, ale také není zřejmý důvod, proč přišel nejvyšší trest v podobě smrti. Nepřímo odkazuje k nesobeckému jednání míst a postav, které si od slepičky přejí ve smyslu: Něco za něco. Kdyby hned na začátku dala studánka nezištně (altruisticky) slepičce vodu, bylo by možné kohoutka zachránit.

Nejinak je tomu u Boženy Němcové a její sbírky pohádek. Na počátku pohádky se dokonce ani nedozvídáme, jak se kohoutkovi stalo, že se začal dávit. Pouze se v příběhu nachází výčet míst a postav, které musí slepička obejít, aby získala potřebnou vodu pro kohoutka. Ani v tomto případě nemá pohádka šťastný konec a na morální kontext odkazuje nepřímo.

V pohádkách bratří Grimmů je tato pohádka vyprávěna trochu jiným způsobem. Role hlavních hrdinů jsou proměněné. Slepička s kohoutkem sbírají ořechy. Opět se mají o nalezený ořech rozdělit, ale v příběhu je přesně vyjádřeno, že slepička je lakomá, kohoutkovi nic neřekne a sní ho. Zde máme nejen morální problém – lakotu, ale dokonce i odkaz na to, že primárně tak činí ženy. Také v této pohádce není ihned kohoutkovi dána voda a musí splnit několik úkolů, aby ji nakonec získal. V této verzi příběh také nedopadne dobře a slepička zemře, ale pohádka má pokračování. Nářek kohoutka svolá drobná zvířátka a usmyslí si, že slepičku pohřbí. Při své cestě se všichni dostávají do úskalí a některá zvířátka umírají. Zvířátka za svou pomoc nic nechtějí, chovají se nezištně a dokonce i pro druhé (v tomto případě pro kohoutka) obětují svůj život. Nakonec v rozbouřené vodě zemřou všechna zvířátka, která kohoutkovi pomáhají. Kohoutkovi je ale nakonec dopřáno, aby slepičku pohřbil, a žalem nakonec zemře i on sám. V první části se tak objevuje výčet míst a postav, které se chovají sobecky, ve druhé části je tomu naopak.

Na těchto příkladech je zřejmé, že pohádky nemusí mít dobrý konec a ne pokaždé mohou jednoznačně vypovídat o morálním poučení, které si nesou. Lidový sběr pohádek je zachycen tak, jak si ho lidé v různých koutech země vyprávějí. I když má příběh stejnou strukturu a podobný obsah, v některých detailech či závěru se může lišit. Odpovídá tomu i symbolika, která je v jednotlivých podáních různorodá. Studánka chce v Erbenově podání šátek od pradleny, v podání Němcové lístek lípy a v podání bratří Grimmů červené hedvábí od nevěsty. V případě výkladu Staňkové je tak zřejmé, proč použila především výklad bratří Grimmů. Ten totiž nejlépe odpovídá jejímu freudovskému výkladu pohádek. Řešení dítěte  oidipovského nebo elektřina komplexu je jednoznačnější a symbolický.

Použitá literatura:

• http://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/10327/POHADKY-A-JEJICH-VLIV-NA-PSYCHICKY-VYVOJ-DITETE.html/
• Kohoutek a slepička. Pohádky bratří Grimmů. 1. Praha: Brio, 2004, s. 300-309.
• ERBEN, Karel Jaromír. Pohádky. Praha: Československý spisovatel, 1976.
• NĚMCOVÁ, Božena. Pohádky. Olomouc: R. Promberger, 1941