Toužil jsem vždy po jednotě a sjednocení všeho lidstva celého světa, toužil jsem po uvědomění si jednoty všech se všemi a se vším. Po vědomí jednoty s vesmírem, neboť - jen tak utichnou války, skončí drancování Země… - a ono se začalo něco dít, vřít, vařit, bublat, míchat se, mísit a smíchávat… Ale co to? Ta kaše se vaří nějak prapodivně. Takhle jsem si to nepředstavoval, takhle to v mých snech nebylo! Miliony lidí se valí odkudsi někam. Křičí: "Chceme k vám, máme bídu, umíráme, tam se nedá žít, vraždí nás…" Tak fajn, lidé si mají pomáhat, otevřeme dveře a pomůžeme… “A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba;... dej sem dítě....!” (K. J. Erben, Polednice). Nakonec ty dveře vyvrátily z pantů a patřičně rozšířily vzniknuvší otvor!

Počkat, počkat, my vám chceme z křesťanské lásky pomoci, ubytovat, dát najíst, napít, nechat odpočinout a vy hned chcete celé naše dítě! To je asi nějaký omyl. My se nechceme vzdát svých dětí: rovnosti pohlaví, svobody slova, svobody názoru, vyznání, pohybu, práva na život… Asi jste si popletli dveře, asi jste zaslechli něčí hlas, který ale nemluvil za nás, spíše jenom blouznil ze sna, ze svého zlého snu o dávných holokaustech, vraždách a násilí, zahryzalo svědomí a tak ze spánku nahlas vykřikl: “Pojďte na mou hruď, ať vás nakojím, nebožátka, pacholátka, všichni se sem vejdete!” A možná jste slyšeli další hlasy jiných svědomí, které mluvily o lítosti z vraždění a drancování kolonií, vyprovokovávání občanských válek ve jménu importované “demokracie”, o kterou však nikdo v oněch zemích nestál. Hlas těch svědomí jste možná nechtíc zaslechli a vydali se za ním. Avšak podlehli jste klamu, byli jste zle zneužiti a využiti pro loupež “západního dítěte”. No, dítěte, je to fracek nevycválanej. Žádný slušně vychovaný děcko, ale obyčejný floutek a budižkničemu. Blbej, ale náš.

Ty hlasy, co jste zaslechli, jsou však hlasy prolhaných podvodníků, zlodějů a lhářů, kteří netouží pomoci, ale po moci! A nemějte si to za zlé, že jste naletěli. I my jsme podlehli krásným řečem o lásce k bližnímu, pomoci potřebným v nouzi, mnoho z nás otevře náruč a s láskou a slzou v oku, přivine bližního na svá ňadra. Později se pak diví, že hostí kohosi bez pozvání i v klínu snažícího se o sjednocení ve svém jménu k svému užitku. “Ale nejsou (nejsme) všichni stejní, někteří nechtějí vaše dítě a klíny…” Jo, věřím vám! Nemám problém s rasami, vyznáními, zvyky, ale…

Sousedka mi přinesla misku cukroví: “Ochutnejte, letos jsem poprvé zkoušela upéct něco sama.” Vypadalo opravdu, že ho dělala sama a poprvé v životě, ale přesto, jen abych udělal dobrý skutek a neurazil, jsem odnášel misku na stůl a dělal, jak se těším až si pochutnám na cukrátkách s odpolední kávou. Sousedka se ještě otočila a s omluvným úsměvem a trochu šeptem pronesla: “Víte, on se mi do jedné várky dostal omylem jed na krysy, ale nebojte, myslím, že do té misky jsem vybrala už jen ty dobré a ten jed byl stejně už strašně starej a neúčinej. Tak i kdyby tam jeden, dva kousky byly, tak to poznáte podle chuti a vyplivnete ho přece…”

Nene, toto není cesta k uvědomění si oné hluboké jednoty všech se vším živým či neživým. To je cesta k rozvratu, rozkolu, nenávisti a násilí. Všichni jsme naletěli, my, co zde žijeme i vy, kteří jste se vydali na cestu. Jen ti co tam zůstali a opravdu umírají hlady v rozstřílených domech, ve sklepích, zemljankách a stanech, ti nenaletěli, ale jim také nikdo nepodává pomocnou ruku, je nikdo netiskne na obnažená ňadra, na tom nikdo nemá zájem, ti jsou odepsaní, ti pomoci k moci nikomu nedokáží, takže, Bůh, Allah, Jahve s nimi…

Prý co si mám co stěžovat. Byly roky, kdy zástupy lidí utíkaly na západ od nás a nikdo je nevyháněl a nikdo jim nebránil!

Kdo toto říká však ty zástupy asi neviděl. Ony se nehrnuly jak neregulovaná řeka, jak povodeň, nebouraly závory a ploty, nestěžovaly si na nekošér jídlo, nechtěly zdarma byty a nábytek, nevnucovaly své ideologie a kulturu starousedlíkům, ale slušně přijímaly pobyty v táborech, ubytovnách, chodily na doučování řeči, snažily se splynout a co nejdříve pracovat… proto tam šly. Jistě, šly tam i za kariérou, ale ne za kariérou žebráka s nožem v kapse ochotného jej kdykoli použít.

Jediné přirovnání vidím v migraci na americký kontinent. To byla podle mne stejná prasárna. Zabírání cizího území, vyvražďování původních obyvatel, násilné obracení na křesťanství, násilné vnucování “civilizované kultury”. Tehdá si osadníci také mysleli, že oni přináší “divochům” ten pravý a jediný pokrok a kdo jej nechce přijmout, nechť zhebne. Aspoň bude více místa, namastíme si kapsu a pozlatíme chrámy a kostely ve staré dobré vlasti nakradenýma pokladama, soudruzi bratři. (Ono to tam v některých částech vlastně ještě pořád takto funguje i dnes. Vytěsňování indiánů z amazoských pralesů těžaři, drogovými mafiemi, plantážníky a výrobci palmového oleje a v neposlední řadě nejrúznějšími “křesťanskými” misionáři.)

Od mala jsem si představoval vesmír jako obrovskou, nepředstavitelně obrovskou, živoucí bytost a naši Zemi jen jako malinkou živou buňku či atom v tom velkém stvoření. Každého člověka pak jen jako částečku…, součástečku té živé Země a tím i součástečku celé vesmírné bytosti. Přemýšlel jsem o tom, že každý člověk je vlastně celým vesmírem, že mikrokosmos našich těl je v podstatě obrazem makrokosmu kolem nás “...a stvořil člověka k obrazu svému...:”, vše je vlastně obraz všeho. Nahlížím na naši planetu jako na své tělo, Když jej nemučím extrémy, pak je v rovnováze, v harmonii a je i zdravé. Pokud však dojde k disharmonii, začne se tělo snažit dosáhnout opět vyváženosti, a to vyvolá nemoc, indikátor toho, že se děje cosi nepatřičného. Ve zdravém těle má každá buňka své jedinečné místo a na něm jedinečnou funkci. Podobně pak i každý lidský orgán. Vše skvěle funguje, pokud je vše na svém místě.

Někdy, povětšinou za přičinění našeho lidského rozumu, či spíše nerozumu, se stane, že se pár buněk rozhodne dělat si, co se jim zlíbí a začnou se nekontrolovatelně rozmnožovat, rozrůstat a napadat své sousedské kolegyně. To se však tělu jako celku moc nezamlouvá a snaží se bránit. Bohužel díky rozumu majitele těla a spol. (nebo s.r.o, ale nejvíce a.s.), ve většině případech marně, a tak bují stále větší zhoubný nádor.

Možná je to stejné i se Zemí a lidmi. Dokud byla na Zemi harmonie, (to ale lidstvo vlastně ani asi nepamatuje) kypěla hojností, krásou a zdravím. Všeho dost, vše na svém místě tak, jak to má být. I ten tvor, člověk, by se tu měl dobře, vše je pro něj připraveno, vše může užívat, vše má k užitku… A člověk začal užívat a užívat a užívat.

Dnes se dívám na to, jak Země onemocněla. Vysílá signály, že se něco děje, není v rovnováze, v harmonii. Není vše tak, jak by mělo být, tedy na svých místech, plnit své úkoly, svá poslání.

Někde v nějakých mýtech jsem vyčetl, že různé rasy jsou pověřeny různými úkoly. Myslím, že běloši mají úkol bdít nad ohněm, černoši nad vodou, rudoši nad zemí a žlutá rasa nad vzduchem. Každá pak má svůj domov, ve kterém ten úkol má plnit. Ale v moderní době se to vše promíchalo a rasy na své povinnosti pozapomněli. Proto není voda k pití, proto není vzduch k dýchání, země je vydrancována z nerostných a i potravinových bohatství a běloši oheň neudrželi na uzdě nesčíslněkrát, naposledy ve dvou posledních světových válkách a množství válek lokálních. Na každém šprochu pravdy je trochu...

Tak si představuju jak si třeba moje játra řeknou: “Hele srdce, to je orgán, to si žije, každý ho má rád, a co my? Jen pořád tvrdnem tady dole a vzpomenou si na nás až když ztvrdnem definitivně.” Nebo kdyby se nohám nelíbílo odkud vyrůstají: “Ty bláho, proč vyrůstáme z pr...! Nene, podívejte, ta levá ruka vyrůstá od srdce, pojďme a vyměníme se s ní!” Nevím, zda by to pak fungovalo, jak by mělo, asi to ani nechci zkoušet. Vše má být tam, kde to má být a dělat to, co má dělat. Pak jsou všichni spokojeni a funkční.

Jenže! Tak jednoduché to asi v životě lidském není. Nikdo není nikdy spokojený s tím, co má. A tak touží pomoci si, jak umí. A čím více si pomůže k moci, tím více vidí, že je to pro něj dobré a touží si pomáhat stále dál a výš. Až zjistí, že ovládá již vše a není kam stoupat a co víc ovládat a to “Jim” brání v životu, tak si řeknou, že by asi bylo dobrý začít od nuly. Sejdou se u někoho potají v pokoji (je jich jen pár, tak se tam v klidu vejdou a ani to nevyvolá žádné podezření, vždyť lidé se občas navštíví, a že navenek někteří byli nepřátelé? Co na tom, lidé si mají odpouštět) a tam dají hlavy dohromady a dohodnou se kdo co komu rozmlátí, komu jaké dodají zbraně, komu naftu, koho kam naženou a jak vyprovokují nenávist v příliš stabilních místech, aby se to tam tak nějak samo od sebe začalo hroutit a rozpadat. No a pak si zase budou hrát na zachránce a osvoboditele, hrdiny a všichni je zase budou milovat a budou jim vděční až za hrob.

Tak úkoly jsou rozdány podají si ruce a hurá do světa. Pak někde z nějakých nepochopitelných nám příčin vznikne nějaký mejdan na náměstí a už je tu povstání a už se to mele. Tak zase bude kde vydělávat nejdříve na ničení a pak na budování a koloběh pokračuje a kasa je pořád ta samá.

Vše je jenom velká hra. Někdo je hráč a někdo jen figurka na šachovnici světa. (Tohle asi už taky někdy někdo někde napsal, ale nevím kdo, proto to není citace.) Nenechme se vtáhnout do těchto her a hrátek, nevěřme přeslazeným řečem o láskách k potřebným a nevěřme kecům o nemohoucnosti jednotlivce. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, ale ne v každých uších. Každý má svůj úkol, své místo, svůj čas. Jsme jedno se vším s každým, se Zemí, s vesmírem a každý je vesmír.

A teď paradox - ono je vlastně vše, co se teď děje tak, jak se to dít má. Jsou to následky příčin. Civilizace sklízí jen to, co zasela. Přírodní zákony nelze obelstít. Je to velká škola a je jen na nás, jestli propadneme.

Obrázky: pixabay.com, Jitka Čepeláková, Cesta poznání, z. s.