Co věda nevidí
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtemail.cz) Datum: 5.8.2015 10:00
Poslední setkání Na kus řeči mě přimělo přemýšlet o tom, jak a jakým způsobem lidé vnímají „metafyzický“ svět. Bavili jsme se o tom, že někteří z nás ve světě vnímají duchovní dimenzi, jiní jsou zase spíše realisté beroucí v potaz jen skutečnosti smyslům běžně dostupné. Všichni naše představy přitom máme podpořeny zkušenostmi. Jak s tím tedy naložit?

Poslední setkání Na kus řeči mě přimělo přemýšlet o tom, jak a jakým způsobem lidé vnímají „metafyzický“ svět. Bavili jsme se o tom, že někteří z nás ve světě cítí duchovní dimenzi, jiní jsou zase spíše realisté beroucí v potaz jen skutečnosti smyslům běžně dostupné. Všichni našepředstavy přitom máme podpořeny zkušenostmi. Jak s tím tedy naložit?

Naše poznávání o světě je v posledních staletích určováno vědou. Vědecká metoda je pevně daná: postupovat podle určitého schématu – tedy na základě pozorování vytvářet hypotézy, které jsou poté opět ověřovány v různých situacích, a to pouze prostředky, které věda uznává jako platné. Teorie, která sama může vést k dalšímu zkoumání, vzniká, pokud hypotéza byla několikrát opakovaně ověřena.

Na začátku byla věda založena čistě na pozorování, které mohl učinit každý – lidské oko jasně říkalo, co se ve vnějším světě děje, lidská ruka si vše mohla osahat. Časem jsme sestrojili mikroskopy a dalekohledy. Naše dovednosti nám umožnily překračovat smyslovou schopnost vlastní lidskému tělu. Nyní můžeme skrz důmyslné přístroje pozorovat i ty nejmenší jednotky, ze kterých se skládá hmota, ale též velmi vzdálené vesmírné světy. Přesto se zdá, že samaoblast lidské zkušenosti je mimo zorné pole vědy. Jak můžeme zkoumat emoce, myšlenky, lidské prožitky? Můžeme je zkoumat jako fyziologické pochody v těle?

Věda vs. zkušenost

Nedá se říct, že by současný hlavní proud přírodní vědy úplně vylučoval subjektivní zkušenost. Například v rámci psychologických kognitivních teorií se počítá s konceptem mysli. Ta je chápána jako součet mechanicky propojených částí – myšlenek, emocí a představ. Mluví se i o vědomí, které je chápáno jako produkt náhodné evoluce. Současná věda ale není jediná nauka, která se k vnitřní zkušenosti vyjadřuje: naši niternost bere v potaz většina náboženství a etických či filosofických systémů, které tu s námi jsou už „věky“. Tyto systémy mluví o lidské zkušenosti jako celku, o schopnosti uvědomovat si sebe sama jako individuální, neopakovatelnou bytost, což je vede k rozhovorům o lidské duši a subjektivitě. Jedině ve chvíli, kdy si uvědomíme, že ve světě žijeme právě teď, že můžeme volit mezi variantami a jsme činiteli toho, co děláme a říkáme, můžeme si znovu nárokovat svoji jedinečnost, své bytí. Současný společenský systém nám toto „uvlastnění“ upírá – zasazuje nás do role funkční jednotky, která mechanicky vykonává plán. Jsme pouze nástroji institucí, jsme prostředky – málokdy však cíli sami o sobě.

Ve chvíli, kdy bereme v potaz vnitřní zkušenost člověka, otvírá se paleta skutečností, se kterými věda hlavního proudu koketuje jen lehce, anebo vůbec. Statistika nám může napovídat o tom, co je průměrné, co je běžné, co je časté. Ale pokud statistika v rámci určitého světonázoru aplikována na jednotlivce, může se z ní stát teror, což si současná vědecká obec nepřipouští. Statistika vychází z přesvědčení, že jaké znaky jsou časté, ty jsou také významné. Co je výjimečné a zřídkavé, to je zvláštní, ne tolik uchopitelné, vlastně to tak nějak úplně nepatří k tomu ostatnímu, lehce normovatelnému. Statistika tak, mimo ostatní společenské faktory, přehlíží, že jednotlivci jsou neopakovatelní: že byť jejich zkušenosti jsou převeditelné do dat, tak skládají jedinečný celek, který není jen součet částí. Tento celek, který má svoji vlastní dynamiku, je navíc doprovázen vědomím majícím zkušenost svobodné volby.

K poznání toho, co je v životě konkrétního jednotlivce důležité, nás tak může přivést jedině introspekce. Můžeme přijímat určité teorie o vnitřním životě, emocích a zážitcích, ale pokud chceme zachovat základní lidskou důstojnost, nemůžeme druhému člověku do hlavy lít naše představy bez ohledu na jeho vlastní poznání a zkušenosti. Jako jednotlivci se můžeme řídit podle vnějších pravidel, teorií a regulí jenom pro jejich existenci, pro strach ze sankce či z touhy po uznání nás samých druhými, ale tím mizíme my a na naše místo nastupuje cizí předpoklad. Stejně jako věda přijímá určitá paradigmata, tak i člověk přijímá za své určité předpoklady o světě a sobě samém v něm. Tyto předpoklady však mohou směřovat proti němu samému (což se často projevuje nemocemi nebo ničením životního prostředí), proto je dobré je prozkoumat.

Oblast lidské zkušenosti

Nechci zde popírat, že by člověk kontaktem s druhými, světem a kulturou nerostl a nerozvíjel se. Díky tomu, že žije ve světě, může vůbec vyrůst do své vlastní podoby – asi jako květina, která si z prostředí bere všechny potřebné látky, ale roste sama, podle svého vlastního vnitřního principu. Pokud by se květina rozhodla nepřijímat vodu, asi by to s ní moc dobře nedopadlo. Pokud se člověk uzavře svým vlastním životním zdrojům, také to s ním moc dobře nedopadá.

Jak to vše souvisí s „metafyzičnem“? Se zkušeností za „běžnou“ zkušeností? Odpověď pro mě samého je taková, že na spiritualitu má každý člověk právo už jen proto, že je, řečeno s Heideggerem, bytím, které se zajímá o toto bytí, je částí světa, která má vztah ke světu. Tento vztah nás vyzývá, abychom zaujali určité postoje, přijali hodnoty. Ne nutně se zde vynořuje Bůh, andělé a démoni, kabalistický strom života či jiné sféry bytí a jejich bytosti. Tyto představy však nemůžou být smeteny ze stolu jako irelevantní, neboť mají co říct o světě hodnot, o smyslu, pokouší se hovořit o celku a místě člověka v tomto celku. A taková vyjádření jsou sama o sobě pro lidskou existenci cennější, než veškeré encyklopedie světa. Někdy dokonce, pokud mluvíme o mimořádných zkušenostech, jako jsou transové stavy (vyvolaných duchovní praxí, požitím psychedelických látek, během klinické smrti nebo náhodně), vidíme i podobnosti a vzorce v prožitcích jednotlivých lidí. To, co může být pro někoho povídačka, se tak pro jiného stává autentickou součástí jeho života. Takoví lidé pak hovoří o zážitcích, které nejsou slovy vysvětlitelné, a přesto hluboce prostupují celý jejich život. Zážitcích které je osvobozují (často i od nemocí či psychických neduhů) a přinášejí jim nový pohled na svět.

Statisticky mohou být mnohé takové mystické a spirituální zážitky v současné společnosti marginální. Z hlediska vědeckého paradigmatu jsou to jen přeludy, halucinace a produkty poškozeného mozku. Z hlediska prožitku jednotlivců jsou to však silné zkušenosti, které si nárokují právo na platnost. I kdyby se mnohé z těchto prožitků ukázaly jako vyvolané intoxikací či poruchou mozku, nemůžeme smést ze stolu na bázi statistiky každý takový prožitek jako mylný a „poblázněný“, ale můžeme ho chápat jako od konsenzuální reality sice odlišnou, ale naléhavou zkušenost jedinečné lidské bytosti (což je také etičtější a dává to prostor neodsuzování). Ostatně: Co my jen víme?

S mimořádnými zážitky, se změněnými stavy vědomí – ať už zahrnují exaltované stavy vlastního já a běžné zkušenosti neznámé bytosti a stavy, tedy musíme zacházet opatrně a s respektem. Nikoliv s despektem tak, jak činí někteří vědci či laici. Stejně tak je potřeba zachovat právo člověka na to, vytvořit si o světě mimo běžnou zkušenost nějakou teorii, nebo zvolit si k zastávání teorii již někým vytvořenou (například teorie vzniklé v rámci filosofických, esoterních a náboženských tradic). Odsouzení si nezaslouží však ani ti, kteří si zvolí materialistickou cestu.

Najít životní rovnováhu

Tak, jako je ve vědě používán mikroskop nebo teleskop, měla by být za relevantní metodu zkoumání ve větší míře uznána introspekce, a to i během změněných stavů vědomí. Subjektivní zkušenosti, obzvlášť tehdy, když jsou silné a vypovídají o podstatě bytí a světa, nemůžeme jednoduše ignorovat. Měli bychom podporovat výzkum mimořádných zážitků a jejich mapování. Pokud bychom o těchto zkušenostech získali dost informací, otevřela by se nám cesta k vytváření a ověřování nových teorií. O to se dosud snažili jen jednotlivci jako Carl Gustav Jung, Aldous Huxley, Rudolf Steiner, Stanislav Grof, Ken Wilber a další. Je však potřeba pracovat kolektivněji, pokud chceme lidské subjektivitě a mimořádným stavům vědomí dodat většího uznání.

Měli bychom být odvážní. Měli bychom odvážně akceptovat názory druhých na svět. Měli bychom se sami odvážně pustit do zkoumání světa. A měli bychom odvážně revidovat již vzniklé teorie o světě, ať už jde o ty vycházející z náboženství, filosofie, vědy nebo esoterních tradic. Cokoliv se ukáže, to je dobré brát vážně, protože se to ukazuje v individuální zkušenosti člověka a na ni to mocně působí. Měli bychom být připraveni, že mnohé naše představy mohou být mylné. Neměli bychom se však vzdávat v tom pokoušet se poznávat svět. Protože poznání nás může zachránit od zhoubných představ o nás samých a o světě, ve kterém žijeme.

 

Foto: freeimages.com/Anatoli Styf, greschoj, Katherine Halliburton

hodnocení článku: 90%
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové SMS.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtemail.cz

Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se současný stav vědeckého poznání, mezioborové souvislosti. Má rád sci-fi, čajovny, objevování nových míst.  Předseda Společnosti pro mezioborová studia, pravidelně se s ním můžete potkat na "Kusech řeči".

Osobní web: www.miroslavsubrt.cz

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Anna Rezková (rezkovaannaseznam.cz) říká:6.8.2015. 10:15
Ahoj Mirku,
Tvoje myšlenky jsou velmi blízké mému uvažování o bytí. Děkuji za ten článek, ráda jsem se opět na chvíli zastavila. Umíš své vnímání světa velmi dobře vyjádřit slovy, článek se moc příjemně čte.


Miroslav Šubrt (mirek.subrtcesta-poznani.cz) říká:6.8.2015. 20:40
Anna Rezková: Díky za komentář, jsem rád, že se ti článek líbil.


Rudyart (rudyart.czgmail.com) říká:16.8.2015. 17:18
Ahoj,
dobrý výstižný!