Interpretace filmu Turínský kůň | |
Autor: Jan Černoch (jan.cernochcesta-poznani.cz) | Datum: 8.1.2015 13:00 |
Tímto textem chci upozornit na film, který mi byl doporučen jedním studentem filmové vědy s tím, že jde o něco neobvyklého, co by se mi právě proto mohlo líbit. Lákavý pro mě byl již název, který odkazuje na mýtus o tom, jak filosof Friedrich Nietzsche zešílel. Podle tohoto mýtu, jak ho ve filmu podává vypravěč, objal v Turíně 3. 1. 1889 Friedrich Nietzsche se vzlykotem tvrdohlavého koně, kterého bičoval rozlícený kočí. Soused ho pak odvedl domu, kde později pronesl svá poslední slova před desetiletým životem v šílenství: „Mutter, ich bin dumm“1 Film ukazuje, co se pak mohlo dít se zmíněným koněm. Byla to pro mě výzva a hned v prvních minutách jsem se přesvědčil, že jsem ještě nic podobného neviděl. Film je dlouhý (má něco přes dvě a půl hodiny), černobílý a průběžně se v něm, většinou za běsnění vichřice, vynořuje zneklidňující smyčcová hudba. Dvě hlavní postavy občas něco řeknou maďarsky. Rozsáhlejší rozmluva, která je ovšem spíše monologická, je jen na jednom místě – zhruba uprostřed. Po prvním zhlédnutí jsem ji nedokázal zařadit do celku filmu a nebylo mi jasné, jak pomocí ní hledat odkaz na Nietzscheho filosofii, protože jiné části filmu k tomu neposkytují významnější oporu. Po nějaké době jsem se na film podíval znovu a nabyl jsem dojmu, že už se v něm orientovat umím.
Už z prvního sledování filmu si divák, pokud se dívá dostatečně dlouho a nevzdá to, odnese dojem, že film ukazuje pravidelný rytmus a stereotyp. Prošedivělý kočí Ohlsdorfer, jak ho na začátku nazve vypravěč, se probouzí, jeho dcera přináší vodu ze studny a pomáhá mu s oblečením, aby mohl jít ven, kde zuří vichřice, pro koně a vůz. Má totiž chromou pravou ruku, takže si nemůže pomáhat sám. Když je oblečený, dává si minimálně jednoho panáka pálenky. Jeho dcera vaří k jídlu vždy jen jeden brambor pro každého. Většinou ho nikdo nesní celý. Běžný divák, zvyklý na rychlejší běh filmu, je znechucen. Stereotypnost ztělesňuje většinu času probíhající vichřice, tatáž zneklidňující smyčcová hudba, dlouhé záběry a samotný fakt, že je film černobílý. Tím je totiž zvýrazněno stereotypní střídání dne a noci. Trpělivější divák se ovšem od začátku ptá, co to má asi znamenat.
Děj filmu je rozdělen do šesti dnů.
1.den: Kočí se vrací domu. Jede na vozu, který je tažený jedním koněm. Kůň skončí ve stáji, vůz ve stodole, a potom co mu dcera pomůže s oblečením, si kočí lehne na postel. Leží tam, dokud mu nepřipraví k jídlu brambory. Před spaním Ohlsdorfer říká, že po 58 letech už najednou neslyší červotoče.
2.den: Dcera jde ráno pro vodu. Pomůže otci s oblečením. On si dá pálenku, ona si umyje obličej. Jdou připravit vůz, ale kůň se nechce hnout, a tak zase všechno uklidí. On je rozčilený, ona mu pomůže s oblečením. On štípe dříví, ona pere košili. On dělá díry do řemene, ona vaří brambory. Jedí brambory, ale on odejde dříve od stolu. Sedí u okna a dívá se ven. V tom přijde soused. Došla mu totiž pálenka a chce si nějakou koupit od Ohlsdorfera. Pálenku dostane a začne dlouze vykládat o změně světa a o blížící se zkáze. Když už to Ohlsdorfera přestane bavit, zastaví ho. Řekne, aby přestal říkat nesmysly. Soused odejde.
3.den: Ona se obleče a jde pro vodu. Pomůže mu s oblečením a pálenku si dají společně. Jdou ke koni, ale zjišťují, že ten nechce jíst. Vykydají, vrátí se a dají si brambory. Při jídle si všimnou, že z dáli někdo přijíždí. Vypadá to na cikány. On ji pošle, aby je odehnala. Oni mají radost, že našli vodu, protože zastavili u Ohlsdorferovy studny. Ona je odhání, ale oni ji neposlouchají a chtějí, aby s nimi jela do Ameriky. On sprostě nadává a odežene je se sekerou ve zdravé ruce. Oni utíkají, ale jeden cikánský stařík jí dá knihu. Ona ji po návratu otevře a nahlas slabikuje. Čte o posvátných místech a o tom, jak znesvěcené místo očistit.
4.den: Ona jde pro vodu a zavolá ho. On si vezme jen kabát a jde se podívat. Oba vidí, že vyschla studna. On si dá pálenku. Kůň nejí, ani nepije. Oba si sbalí věci, naloží je na káru, zapřáhnou ji za koně a odcházejí. Záhy se však zase vracejí domu.
5.den: Ona mu pomůže s oblečením, on se napije pálenky, dokonce i z lahve. Jdou za koněm. Ten ale nejí, ani nepije. Vracejí se. On sedí u okna, ona zašívá. Jedí brambory. On jí málo a jde si sednout k oknu. Náhle je venku tma. Ona rozsvěcí petrolejové lampy zapálenou třískou. Nakonec obě petrolejové lampy zhasnou a nelze je zapálit ani pomocí žhavých uhlíků, přestože jsou naplněné. Jdou spát. Vichřice končí. Je hrobové ticho.
6.den: Oba sedí ve tmě u stolu. Mají syrové brambory. On říká, že musejí jíst a kousne do syrového bramboru. Ona nehnutě sedí. Nakonec se oba ztrácejí ve tmě.
Tím se poprvé dostáváme k některým motivům Nietzschovy filosofie. Nietzschovo vymezení nihilismu právě předpokládá, že si budeme myslet, že hodnotné je jen to, co je stabilní a absolutní. Ať už jsme na jedné, nebo druhé straně, dolehne na nás jednou nihilismus, když si nepřiznáme, že hodnoty nejsou stabilní a absolutní. Jsou naopak relativní, což znamená, že jsou záležitostí vztahu (latinsky: relatio). Pokud je nedokážeme ztělesnit, budou pro nás jen neurčitým přízrakem, který nakonec pocítíme jako nicotu a zmar. Ale to jen proto, že pro nás hodnoty byly natolik absolutní a abstraktní (vnější), že jsme ztratili schopnost uskutečnit je v konkrétních situacích a udělat z nich odpovědi na konkrétní problémy. Jednostranná vichřice, zneklidňující hudba i zkáza světa, který končí v temnotě – to jsou příznaky nihilismu.
Ten samý obraz jako u Nietzscheho tedy nenacházíme. Obě strany z filmu se ovšem vyznačují závislostí na vnějších okolnostech. V jednom případě jde o překonávání vnějších překážek, o boj. To sedí na ducha jako velblouda, který je hnán imperativem „Musíš!“. Stejně tak mi připadá přesvědčivé, že druhá strana „vznešených“ je hnána imperativem „Chci!“. Tím se totiž staví proti hodnotám první strany a zavrhuje je, aby se od nich osvobodila a získala sama sebe. To se jí sice daří, ale zaniká, protože není schopná dostat se na úroveň dítěte.8 Vznešení jsou jako lvi, kteří se osvobozují od hodnot ostatních, ale pochybnost, kterou to v nich vzbuzuje, nedovedou překonat. Ti, kteří způsobili zkázu světa, uznávají bohy, dobro, zlo i sami sebe. Jenže pouze jako něco vnějšího a abstraktního, o co musí bojovat. Nepochopili totiž, že skutečné hodnoty jsou ty, které konkrétně ztělesňují, a ne ty, které platí jako vnější norma dokonalosti, stejná pro všechny a nezávislá na konkrétních situacích. Skutečné hodnoty se totiž mohou změnit, když se změníme, ať už se nám to přihodí, nebo to učiníme víceméně záměrně. Vznešení vědí, že mají stejné hodnoty jako druhá strana, ale zároveň si uvědomují svou tragickou situaci. Potřebují jiné hodnoty, které pro ně budou přiléhavější a které je budou lépe vyjadřovat v situacích, do kterých se dostávají. Nedovedou je však vytvořit stejně jako se už nedovedou vrátit k hodnotám vnějším, abstraktním, pro všechny dokonalým a stabilním. Vznešení nevidí jinou cestu, protože nedokážou být dětmi, které si nové hodnoty vytvoří, aniž by plýtvaly energií na popírání těch starých.
Tak je podle mě ve filmu Turínský kůň představen obraz, který vyjadřuje ve svém důsledku to samé jako Nietzschovo podobenství o třech proměnách ducha a jeho koncepce nihilismu. Film Turínský kůň představuje velkolepým způsobem pouze temné důsledky vyplývající z Nietzschovy filosofie, protože se v něm neprosadí duch ve stavu dítěte.9 Ohlsdorfer, jeho kůň i jeho dcera se stávají oběťmi zkázy světa. Mohli bychom říci, že představují ducha ve stavu velblouda, protože jim je cizí pochybnost jejich souseda a protože vytrvale bojují s překážkami, což je náplní jejich života. V jejich sousedovi je naopak zárodek pochybnosti, která patří k duchovi ve stavu lva. Duch ve stavu velblouda totiž nemá žádná zlá tušení a pochybnosti, protože jsou pro něj všechny obtíže výzvami. Duch jako velbloud vždy chce dostat náklad a přeje si čím dál těžší, aby mohl ukázat, že to snese. Pochybnosti jsou naopak náznakem toho, že snášení obtíží a nošení nákladů už přestává být hodnotou. Pochybnost naopak odkazuje k vyvracení starých hodnot a osvobozování se od nich.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
1. „Matko, jsem hloupý.“
2. Vycházím co nejtěsněji z českých titulků, u nichž je jako autorka uvedena „larelay“.
3. To neznamená, že je to hodnota, kterou jsme vytvořili jen na základě vědomého rozhodnutí a předem stanoveného plánu. V takovém případě bychom se totiž mohli dostat do situace, kdy nám výsledek přece jen nějak nesedí. Proto mluvím o „ztělesnění hodnoty“. Myslím tím situaci, kdy jsme kromě vědomého přitakání něčemu nakloněni tak, že nám to prostě sedí a je nám to blízké.
4. F. Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Votobia. Olomouc. 1995. str. 21-23.
5. V češtině se však často používá přepis „Zarathuštra“, což by mělo i více odpovídat originálnímu znění tohoto jména v kontextu posvátných textů Avesty.
6. Tamtéž. str. 22.
7. Rozdíl mezi duchem jako velbloudem a lvem na jedné straně a duchem jako dítětem na straně druhé připomíná klíčový rozdíl z Nietzschovy Genealogie morálky. Tam na jedné straně stojí ti, kteří jednají na základě zášti (resentimentu), takže celé jejich jednání má smysl jen jako reakce proti něčemu. Na druhé straně jsou ti, kteří jednají sami ze sebe, takže smysl jejich jednání nelze zredukovat na reakci proti něčemu. Duch jako dítě by náležel právě k této druhé straně.
8. Rozdíl mezi lvem a dítětem je pro Nietzschovu filosofii zásadní, a proto obrátím pozornost na problémy s jeho výkladem. Jak totiž rozumět tomu, že dítě tvoří tím, že si samo hraje, aniž by se zároveň vymezovalo vůči tomu, co vytvořil někdo jiný? Lev se vymezuje negativně, což znamená, že v pravém slova smyslu netvoří. Pouze boří. Jeho postoj se zcela vyčerpává tím, že se staví proti tomu, co ho omezovalo. Tím pádem má však jeho činnost význam pouze jako popření něčeho. I kdyby dítě při svém tvoření něco fakticky ničilo, není to jeho vůdčí záměr. Jeho záměrem je naopak tvořit, protože se mu chce a jak se mu chce, aniž by to dělalo navzdory. Můžeme tedy říci, že se vlastně vymezuje pouze pozitivně – to, co je cizí, zapojuje do své hry. To ale znamená, že v tomto podobenství nejde o běžné dítě, které se rozpláče, když mu vezmete hračku. Nietzschova hlavní teze tedy může být vyjádřena tak, že skutečná tvorba je hrou, protože ji neděláme navzdory něčemu a protože ji děláme pro radost. To předpokládá, že radost je nakonec to, co odpovídá naší skutečné vůli, zatímco boření a činnost navzdory nám nakonec radost přinést nemohou. To by mělo platit i pro velblouda a lva, kteří si to sice nepřipouštějí, ale právě proto jsou nakonec překročeni dítětem.
9. Připadá mi však oprávněné domnívat se, že svět ducha jako dítěte by mohli představovat kočující cikáni, které Ohlsdorfer odhání se sekerou v ruce.
Foto: deviantart.com/dsiqueiros, kimerajam, Bobykimm666
Jan Černoch
jan.cernochcesta-poznani.cz
Místopředseda Společnosti pro mezioborová studia, z. s. Účastník neformálního společenství Seminář starých textů. Filosof (od "sofia"/moudrost, nikoli "zofos"/temnota), formálně magistr filosofie na FF UK. Vykazuje sklony k poesii (od "poiésis"/tvoření) a jiné literární činnosti. Záliba v mezioborových aktivitách. V současnosti pracuje jako správce technické dokumentace ve firmě Linet, s.r.o. |
Diskuze ke článku
Příspěvky
Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.