Dny přicházejí a odcházejí. Tato noc bude krušná. Kout pro jednoho, navždy samotného. Hluboko mě svírá palčivé napětí, jsem zanechán na pospas běsnění bouře. Otvírám oči a sleduji skrz okno záblesky světla na obloze. Měsíc je v úplňku, jeho světlo se letmo dotýká všeho živého. Svět dýchá a trpí. Já trpím s ním. A dýchám. S dechem přichází do těla touha. Toužím. Vzpínám ruce a chci se dotknout představ, které ukazují svoje různorodé tváře. Každá přináší něco nového a každá něco odnese pryč.

Život je složitý, vidím cesty ubírající se různými směry. Všechny jsou různě vyšlapány a každá má jiný rytmus. Motá se mi z toho hlava. Dnes nepůjdu dál. Kam taky chodit, za čím se hnát? Tuším, že tento den je jiný. Jako kdyby čas odplouval a mizel za horizontem. Pomalu se rozplývají všechny tváře, hvězdy v dálce se slévají v jeden amalgám. Světelný kotouč se začal chvět, jak rozšiřuje studené světlo svoje panství. Dunění hromů ustává a světelné moře pulzuje, jako kdyby v něm tloukly miliony srdcí.

V tomto okamžiku se ozve všechna má bolest a já obviňuji vesmírné bytí: Nikdy jsi neznalo lásku, soucit ani pochopení! Vše najednou změní svoji povahu: oblohu pokryjí černé mraky, ze země vystoupí štiplavý kouř a v černých lesích vzplanou divoké ohně. Všechno bojuje se vším, na celém světě vypukla válečná vřava. Bratr vraždí bratra, matka své děti. Vše se rodí v bolesti a v bolesti umírá. Mezi tím jsem já. Pomalu mi stékají slzy. Nemůžu dál, jsem ubíjen tím vším. Všude jen strach, závist a lež. Nejde se na to dívat.

Vstávám a utíkám. Chci najít kousek tepla, ale všechno je tak kruté, lstivé a hnusné! Najednou cítím jak z mého nitra vystupuje bestie a svými drápy rozdírá všechny moje rány tak, že z nich tečou potoky krve. Živí se hnisem a nechce přestat na mě dorážet. Skočím po ní a chci jí uškrtit, ale smýká se a uhýbá. Nenávidím její zběsilý tanec. Chtěl bych jí rozmlátit hlavu o kameny. Jakmile to však udělám, z jejích vnitřností povstane obluda nová a ještě hrozivější. Unaven tímto bojem, podlamují se mi kolena a padám. Pohlcuje mě vír z temnoty a na svět se snáší z bolestného nebe voda, která vše přikrývá a pohlcuje...

Je ráno. Probouzím se ve svém pokoji. Třesu se hrůzou, když pomyslím na svůj sen, ale ten už přece skončil. Něco mě táhne ven, a tak jdu. Razím si to pěšinkou mezi zelenými lány pšenice. Bude teplý den – slunce už vystoupalo zpoza horizontu. Svojí září dává všemu povstat. Příjemně mě hladí po tváři a stejně tak vyživuje všechny klasy na polích. Na kamenech u cesty se vyhřívají ještěrky. Nikdo teď nemyslí na souboje noci.

Dojdu k louce a najdu si příjemné místo na vrcholku kopce. Lehnu si a pozoruji oblohu. Mraky jen tak volně plynou, jsou unášeny větrem. Nikdo z nich neví kam a nikdo ani neřeší proč. Někde se spojují, jinde se rozpojují. Někdy zmizí, jindy se zase objeví. Jako bych byl najednou se vším smířen. Se všemi svými vzteky, zlostí, bolestí. Šelma, se kterou jsem dnes v noci bojoval, najednou zkrotla. Stala se z ní kočka, která vyšplhala na některý z nedalekých stromů a líně se uvelebila kdesi v jeho koruně.

Trochu se zatáhlo a v dálce se mraky roztrhly, aby poskytly vodu žíznivé zemi. Jeden je druhým živ, tak to chodí. Náhle se na obloze objevila duha. Skrz jedno jediné světlo povstalo mnoho barevných odstínů. Všechny jedinečné. A já najednou zjišťuji, že trochu víc chápu svět. Žití je krásná zkušenost.

Zdroj obrázku: thiery ehrmann (flickr CC), rubyblossom (flickr CC)